Jak přijít v maloměstě o dobrou pověst...?

Moje prádlo > Soutěžní články

Ahoj – jmenuji se Marcela. Zkuste si mě představit tak před 10 lety – sympatická mladá holka menší postavy, dlouhé kudrnaté vlasy, hluboké hnědé oči, věk kolem 20 let… když k tomu přičtete, že jsem od přírody vstřícná, komunikativní, přátelská, upřímná a pracovitá, lehce si domyslíte, že v malém městě, kde jsem žila se svými rodiči, a kde prakticky všichni o všech všechno vědí, jsem se o svoji pověst bát nemusela. Ano, byla jsem rebelkou poslouchající rockovou muziku, která přijala jakékoli pozvání na pořádný koncert nebo prostě ráda poseděla v hospodě s kamarády – cokoli, co by mne udrželo co nejdál od nechápajících rodičů. Ale tomuto postoji se sousedé spíše smáli se slovy „z toho brzy vyroste“. Chtěla jsem být na rodičích nezávislá, a tak jsem se spokojila s minimem spánku a vedle veškerých povinností v domácnosti, o kterou jsem se musela kompletně postarat (a věřte mi, že nemocná matka, pracující táta a 3 hladové krky mých bratrů mi nedaly moc příležitostí k odpočinku), jsem přijala práci v jedné hospodě, která fungovala od 10 hodin do půlnoci. Všechno začalo jednoho večera, kdy jsem za sebou měla náročnou směnu, a prostě jsem potřebovala „vypnout“. Zašla jsem s kamarády na diskotéku, a jak se to u mladých občas (maminky prosím prominou použití tohoto slova) stane, zdrželi jsme se déle, než jsme plánovali… Nakoplo mne až sluníčko, které nekompromisně probouzelo svět do dalšího dne. Domů jsem dorazila až v 8 ráno. Narychlo jsem vyprázdnila dřez plný špinavého nádobí a uklidila kuchyni… ani jsem se nestihla osprchovat a musela jsem mazat zpět do práce – přece jenom to byl kus cesty. Vzala jsem si s sebou jen čisté tričko a spodní prádlo, abych se v práci převlékla. Přiletěla jsem do práce, zavřela jsem se do provozní místnosti, ve které jsme měli akorát pohovku a nějaké zásoby, a bleskově jsem se převlékla – v té rychlosti jsem ale zapomněla včerejší spodní prádlo na pohovce. Na konci služby jsem si ještě chvíli povídala s Karlem – byl našim stálým hostem, a z hospody odcházel se mnou jako poslední. Tělo se mě už snažilo přimět ke spánku všemožnými způsoby – byla jsem proto ráda, že mě Karel kousek doprovodí a neusnu na zastávce autobusu. Na druhý den na mne v práci udeřil nezvratný osud – vlítla na mně vedoucí: „Ty ses v provozní místnosti s někým vyspala, i když víš, že to máme přísně zakázané!“ Než jsem se vzpamatovala a vyřkla pár slov na svoji obhajobu, stihla na mne vyhrknout ještě pár nepublikovatelných výrazů… Pak pokračovala v útoku: „…a navíc s Karlem, který je již ženatý! Viděla jsem vás včera spolu odcházet!“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že mě Karel jen doprovodil na autobus a že jsem se v práci rozhodně nehodlala zdržet. Posledním hřebíkem do mé rakve však byla slova „A co mi řekneš na tohle…?!“, při kterých vedoucí vytáhla kalhotky, které jsem si den předtím zapomněla na pohovce… Vedoucí mě tam nechala s otevřenou pusou a zoufalými myšlenkami, které se snažily najít skulinku naděje, která by prokázala mojí (i když pro lidi nezajímavou) verzi příběhu. Marně. Jak to už bývá zvykem, taková historka se v našem malém městě hodně rychle rozšířila. Bylo samozřejmě velmi trapné vysvětlovat jí všem, co se mi smáli, nejvíce jsem však zrudla, když ji na mne vytáhli vlastní rodiče... Ne, není to ten hlavní důvod, proč jsem se krátce na to přestěhovala do většího města, daleko od mého rodiště. Ale dnes už si na své spodní prádlo dávám mnohem větší pozor, nepiju a pokud to jde, tak se snažím dostatečně spát. A vám, milé dámy, bych rozhodně doporučila to samé :-)

Chci hlasovat

Zpět na detail kola